„Ničeho jsme se nebáli, protože jsme nic nevěděli“ říká René Müller, zakladatel FÆNCY FRIES

Vím, že jsi začínal v zahraničí v korporaci, než jsi se dostal do byznysu.  Co jsi tam dělal?
Začalo to o dva a půl roku dřív, když jsem skončil gymnázium v Ostravě a shodou okolností jsem se dostal na univerzitu do Haagu v Nizozemsku. V rámci studií jsme poslední rok museli strávit poslední semestr na stáži. A tam bylo další nedorozumění, protože mě nevzali v Nizozemí, ale v Lucembursku. Tak jsem se musel za tři dny sbalit a přestěhovat se do SIS. Byla to korporace, která se specializovala na satelitní komunikaci. Jejich největším zákazníkem byla americká vláda. Tam jsem byl půl roku.

Jaká byla tvá náplň práce?
Interní komunikace. Byl tam takový fór, že tu práci dostala moje spolužačka, ale byla z Číny, tak ji nakonec nevzali, protože by mohla mít agentské úmysly. Dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Druhý den jsem začal projíždět všechny dokumenty a obraty. Byla to sranda, měl jsem přístup všude.

Nedávno vyšel článek, kde psali o tobě a tvém parťákovi, že jste hateři korporací, ale já vím, že to není pravda. Jak se na to díváš?
On je tady trošku trend démonizovat korporace. My jsme mohli nepřímo přilít olej do ohně, když jsme se v rozhovoru zmínili o tom, že práce v korporaci nebyla nic pro nás. Osobně obdivuji všechny, kteří jsou v korporaci. To bych chtěl uvést na pravou míru. Tak to má hodně mladých lidí.

Navazuje to na to, že jsi pracoval v zahraničí. Něco ses naučil a tak to můžeš aplikovat u nás. Co rozhodlo, že ses vrátil zpět a do Ostravy?
Jsem člověk, který zásadní životní kroky neplánuje. Proto když jsem končil školu, neměl jsem rozhodnuto, kam bych šel na navazující studium. Potom jsem se vrátil tady, protože jsem od rodičů za studium dostal motorku. Přijedu na dva tři týdny na prázdniny a uvidím, co se bude dít. V mezičase jsem dostal práci v Amsterdamu v korporaci. Mohl jsem si rozmyslet, zda odcestuju nebo zůstanu v Česku. Jel jsem na motorce kolem báňské, nedostal jsem přednost a vpálil jsem mu to do bočního okýnka osobního automobilu. Zlomil jsem si čelist a to mě tady doslova přidrátovalo. Tehdy jsem se rozhodl, že půjdu něco dělat a Honza měl ty samé myšlenky. Tak jsme se rozhodli, že začneme smažit, když jsme z té Ostravy.

Pojďme k Faency Fries. Líbil se mi příběh s tím, jak jste vybrali první pobočku v Ostravě.
Honza  měl dávno vybráno místo. Bylo za rohem, ošklivé, ale majitel toho domu provedl rozsáhlou rekonstrukci a docela to prokouklo. Srandovní bylo, že prvních devět měsíců poté, co jsme otevřeli, hledali lidé stále filatelii, která tam předtím byla.

Nedokážu si to představit z toho pohledu – přijdou dva mladí kluci a řeknou: ,,Ty jo, pojďme smažit  hranolky. Otevřeme si prodejnu v centru Ostravy.“ Co vám na to říkalo okolí?
Ty si děláš prdel, ne? Totální výsměch. Jako vážně? Opravdu? A my na to, že každý má rád hranolky. My jsme si to neuvědomovali, protože jsme si šli za svým, ničeho jsme se nebáli, protože jsme nic nevěděli. Čím víc toho víš, tím víc se bojíš. Já to vidím teď na sobě, když vím, jaké instituce musím obejít, abychom mohli otevřít pobočku. Tamto byly sladké začátky – otevřeli jsme a bylo.

Dnes už máte čtyři pobočky, jsou plány do budoucna a je tam i zahraničí. Jak dlouho vám to trvalo od první pobočku po čtvrtou?
Rok a tři čtvrtě čistého času.

Pamatuji si, že všude na instagramu z Ostravy byly fotky, jak někdo drží váš kornout, až se z toho stal určitý life styl. To jste si platili?
Upřímně můžu říct, že jsme nikdy nikomu nezaplatili za žádnou reklamu. Byl to hype, který nás hodně překvapil. Nečekali jsme vůbec nic. Když jsme otevírali, tak nás zajímalo jen to, abychom se dostali z červených čísel, zaplatili nájem a suroviny. Nebyly v tom ani naše mzdy.

Celý rozhovor najdete na našem webu businesstalk.cz/rozhovory/rene-muller/