Dominik Čermák a Jan Ševčík vyrábějí dřevěná fotoalba s příběhem

Dnes tady máme kluky, kteří dělají dřevěná fotoalba. Budeme si povídat nejen o byznyse, ale taky o tom, jakým způsobem ta dřevěná alba vyrábějí. A máme tady i překvapení, takže se v průběhu rozhovoru na to podíváme.

Pojďme k vám. Představte se ve dvou větách.
Dominik Čermák: Dělám dřevěná fotoalba. Jsem vystudovaný architekt, po škole jsem od toho zběhnul a začal jsem se živit tímto. Jinak si užívám života.
Jan Ševčík: Já jsem umělecký truhlář, mám firmu a mimo jiné se zabývám výrobou nábytku. K albům jsem přišel náhodně, byl to takový nevinný projekt na střední škole, kdy jsem si chtěl pořídit nějaké album, ale neměl jsem moc peněz. Zjistil jsem, že to nejsou levné záležitosti, takže jsem si ho vyrobil. Nebyly s tím žádné plány, leželo to doma na skřínce a další průběh ukázal, co s tím bude.

Mně by zajímalo, jak jste se poznali. Máme tady truhláře a je tady architekt. Jak to vůbec vzniklo?
Jan: My jsme se potkali v parku v Rožnově, kdy mi byl Dominik představený. A následně, jak jde život…
Dominik: On chodil s mou kámoškou, tak na základě toho.
Jan: Následně probíhal nějaký Silvestr v Rožnově a já jsem tam nějak vzal svou sestru a…

Ty jsi zase začal chodit s jeho ségrou?
Dominik: Přesně tak (smích). Celé se to propletlo mezi námi, a tak vzniklo velké přátelství.
Jan: A to byl právě ten impuls, kdy přišlo album. Protože my jsme chtěli alba pro vlastní potřebu. Skončil jsem střední školu a řešil jsem, co budu dělat. Měl jsem možnosti, jak podnikat a najel jsem do toho. Na začátku se chce člověk nějak vyprofilovat a je rád za každou práci, kterou dostane. Dělal jsem kde co, co se dřeva týkalo. Alba byla jednou tou položkou, která jsem je dělal za pár stovek pro kamarády.

Dominik v té době hodně fotil a já jsem řekl, že ho to naučím. „Budeš z toho mít větší zážitek, protože fotky, které jsi vyfotil a zážitky, které jsi prožil, si pak můžeš vložit do vlastnoručně vyrobeného fotoalba,“ řekl jsem mu. Takto se k tomu Dominik dostal v prvopočátku. Ještě tam byl ten aspekt, že když mám nějakou ZUŠ za sebou a tvorba jako kreslení mě taky naplňovala, tak Dominik má tu výhodu, že dokáže jakýkoliv motiv, co jsem tehdy potřeboval, na místě a od ruky „skicnout“, a ještě navíc do takové formy, že se dá velmi dobře vyrýt. Než jsem mu toto nabídl, tak jsem ho co chvilku otravoval s tím, že jsem potřeboval pro někoho udělat nějaký návrh. Zakázek přibývalo, byly i větší, alba už pro mě nebyla tak zajímavá. Navrhnul jsem Dominikovi, jestli si nechce přivydělávat při studiu. Nechtěl jsem přijít o zakázky a zákazníky.

Dominiku, takže ty kreslíš a děláš návrhy, naučil ses to. Chápu to správně?
Dominik: Před tím, než jsem se dostal na architekturu, jsem chodil do výtvarky. Základní průprava, že umíš držet tužku a nakreslíš obrázek, to tam bylo. Zároveň tehdy jsem přišel do kontaktu s dlátky, když jsme ryli linoryty, což je v základu to samé. Už jsem s tím přišel dřív do kontaktu, ale do dřeva jsem s tím zaryl poprvé až když mi Honza dal do ruky ta svá dlátka.

Když se teď podívám, tak máte funkční e-shop a funguje to klasickým byznys modelem.
Dominik: Nemáme firmu, která by měla miliardové obchody, to v žádném případě. To je právě to, že to začalo tak nevinně. Doslova pár kusů do roka. Postupně to po malých krůčcích šlo tak, že nás to bylo schopno uživit během studia. A následně to přerostlo až v to, že jsem měl problém dokončit školu, protože to mám pomalu jako zaměstnání a uvidím, kam to povede dál.

Jak dlouho trval ten proces, kdy jste to začali pomalu dělat až do dnešních dní?
Jan: Asi deset let? První roky se dělalo sem tam něco někomu, to se nedá počítat. Dominik zajistil prodejní portály přes internet a začal propagovat.

Celý rozhovor najdete na našem webu businesstalk.cz/rozhovory/dominik-a-jan-drevene-fotoalba/